Henrik Ibsen: Divoká kachna
Divadlo v Dlouhé
Překlad: František Fröhlich
Režie: Jan Nebeský
Premiéra 13. 9. 2005 v Divadle v Dlouhé

Když jsem otočila list s pruhovanou kachničkou na přebalu programové brožury k představení Divoká kachna a prolistovala Ibsenovy osudy, dostala jsem se až k závěrečné poznámce překladatele Františka Fröhlicha. Ta byla připojena k překladu, pořízeném v roce 1993 pro inscenaci ve Stavovském divadle, a mně se díky ní před očima poskládalo na řádek přesně to, pro co jsem hledala slova.
Ibsenovo „Já se jen ptám, mým úkolem není odpovídat“. A potom Fröhlichem zformulovaný pohled na diváka, ponechaného „jako vždy tak trochu na rozpacích, jak to s těmihle lidmi (na jevišti) vlastně je. Jsou dobří, nebo špatní? Šťastní, nebo nešťastní? Vědí, jak naložit s břemenem, kterým je obyčejný lidský život, nebo ho nedokáží unést?“ – Přesně tyhle otázky mi během představení kroužily po kachním způsobu nejasně hlavou. Dospěla jsem k tomu, že špatní nejsou. Jen ubozí. Ve smyslu ubohých, pošetilých a malicherných lidských žouželí, na které je shůry směšné i smutné podívání, i ve smyslu ubohých bytostí odkázaných osudem na své místo, ze kterého se nemohou, a když na to přijde, tak ani nechtějí hnout. Mají v sobě dobrotu, laskavost a lidskost, pošetilost, slabošství, lenost a vyčůranost.

Zdomácnělá divoká kachna je smíšeninou závislosti a svobody. Symbolem okušení volnosti pramenící z poznání, či bezpečí nevědomosti, momentem rozhodování, otázkou po kráse, nebo zhoubě bezpodmínečné pravdy.

Chcete-li nahlédnout do nižších vrstev lidských myslí a pudů bez skrupulí, s možností spatřit tam i to lepší, co k nim neodmyslitelně patří, nebojíte-li se živočišných projevů na jevišti a máte-li rádi režisérskou nápaditost při volbě obsazení a herecké projevy, které si na jevišti mohou leccos dovolit, nechoďte na kachnu do číny, nýbrž do Dlouhé. Budete mít o čem přemýšlet, protože Ibsen se jen ptá, jeho úkolem není odpovídat.