Na premiéru nového filmu Marii Procházkové „Kdopak by se vlka bál“ (původně O Červené Terezce) jsem se opravdu těšila. Těšila jsem se na citlivé podání závažného problému, podání, při kterém bude mrazit, bude nutit k zamyšlení, možná bude dojemné, ale vyústí hořkým, ironickým úsměvem. Nic takového se bohužel nestalo.

Film je doprovázen sloganem „film o lásce, který můžete vidět s dětmi“ – to jistě můžete, ale otázkou je, co má dětem přinést, kromě parafráze pohádky O Červené Karkulce. My dospělí si z filmu odnášíme „nečekané“ poučení o tom, že láska je mocná a opravdový cit, tolerance a obětavost jsou důležitější než pozlátko slávy a prchavá přitažlivost. A je nad námi také vztyčen výhružný ukazováček, který připomíná, že rodině je třeba se věnovat. Dětem má film možná dodat naději, že to s jejich rodiči nemusí nutně dopadnout špatně, přestože občas usínají za zvuku divoké hádky. Nevím.

Herecké výkony protagonistů nejsou nijak oslnivé, ale naštěstí (až na pár výjimek u dětských herců) ani trapné. Největší a nejzajímavější prostor tu má maminka Jitky Čvančarové, která má v rukou osudy všech ostatních, tento prostor ale není plně využit. Emočně nejvypjatější scéna hledání ztracené dcerky je působivá, ale myslím, že spoléhá spíš na mateřské city divaček, než na herecké provedení. Naopak pochvalu si zaslouží hereččin pěvecký výkon.

Pokud se obrníte trpělivostí a zvládnete velmi pomalý rozjezd filmu, můžete si z návštěvy kina i něco odnést. Děti s sebou ale raději neberte – mohly by se nudit.