Jednou v neděli, s očima ještě ospale polovičníma, jsem se takhle mihla kolem ranního vysílání pro děti a koutkem oka zahlédla něco, co mě natolik zaujalo, že jsem si přisunula křeslo a místo snídani se věnovala obrazovce.
Středem mého zájmu se stal chlupatý pidimužík přiléhavého jména Pidižvík, který zrovna povídal, že komunisti neměli rádi, když někdo vybočoval z řady. Neviditelná ruka při jeho slovech vytahuje ze skupiny pionýrů holčičku v růžových šatech, stříhá ji podle hrnce a navléká vzdorné jedinkyni bílou košili a červený šátek.
„Nemohli jste si poslouchat hudbu, jakou jste chtěli, a desky ze západu se vyměňovaly tajně v parku,“ pokračuje chlupáč za doprovodu animace, která nechává dlouhovlasé mladíky rozprchnout se do různých koutů parku, na místo přijíždí příslušník VB a inkriminované kapitalistické elpíčko zadupává do země. Výčet faktů o životě v nedávné ČSSR pokračuje, doprovázen ilustracemi. A já jen nevěřícně koukám, jak prosté to je.
Že by konečně nastal čas, kdy se bude o nedávném světě postaveném hlavou dolů mluvit jasně a srozumitelně, a s dětmi? Jednoduše, výčtem faktů. Ne jenom v náznacích, s máváním rukou, nojo to bylo na draka, sem tam utrousit poznámku, tohle za totáče vůbec nebylo k sehnání a do zahraničí jsme se moc nedostali. Z toho si člověk utváří jakous takous matnou představu, ale nejasnou a bez argumentů, a zanedbají-li rodiče nějaké jasnější vykládání o dobách nedávno minulých, získává pocit, že žili v podstatě stejně jako on, jenom tu bylo pár drobností, co nemohli, dobová záležitost. Těžko se pak dostane k pochopení čtyřicet let trvajícího světa kulatých kostek a hranatých válců. A nikdo jiný to za rodiče neudělá, ve škole se vyučují pakty, tažení, smlouvy a data, ale pořád trochu chybí to objasnění zakopaného psa, co smrdí i v každodenním životě.
Příslušníci generace, která zažila už jenom zbytky rozpadající se Potěmkinovy vesnice, můžou jen stěží vysvětlovat to, co se lámalo v okamžiku, kdy dostávali slabikář. A tak je to na našich zralých čtyřicát- a padesátnících, aby dnešní nejmenší a vyrůstající, a možná i někteří už vyrostlí, dostali možnost prohlédnout si jejich svět tak, jak opravdu byl, bez těch Potěmkinových kulis.
Tím patří můj dík a úcta kromě jiných především Miladě Sukdolákové a Lubomíru Duškovi, režisérce a producentce a výtvarníkovi zmiňovaného kousku s názvem Konec železné opony, který byl, jak jsem se dopídila, vypuštěný na světlo boží za podpory Odboru pro informování o evropských záležitostech Úřadu vlády ČR ne jako první projekt toho druhu.

Celý krátký film je možné vidět na webu Euroskopu.