Everesta, s.r.o.

Norské dřevo

Norské dřevo - Haruki Murakami

Haruki Murakami (nar. 12.1. 1949)
Norské dřevo (1. vydání Tokio, 1987; český překlad: 1. vyd. Odeon, Praha 2002 + 2. vyd. 2005)

„Mysli si, že je život krabice sušenek.“
Podíval jsem se na ni a několikrát překvapeně zavrtěl hlavou.
„Asi nejsem zrovna nejchytřejší, ale občas vůbec nechápu, co mi chceš vlastně říct.“
„V krabici se sušenkama je spousta druhů sušenek a ty máš některý z nich rád a některý ne. A když sníš nejdřív ty, co ti chutnaj, zbydou ti nakonec jen ty nedobrý. Myslím, že se těm nedobrejm nedá vyhnout, takže když skousneš nejdřív je, zůstanou ti pak už jen ty lepší. A život je něco jako taková veliká krabice sušenek.“

Ty nedobrý a ty lepší sušenky tvoří i podstatu Murakamiho Norského dřeva. Jeho jádrovým konfliktem jsou právě základní protihodnoty smrti a života, snu a skutečnosti, nitra a zevnějšku, tělesna a duševna, sváru chtít a nebýt schopen, být schopen a nechtít.

Tóru Watanabe, setkávající se ve svých sedmnácti poprvé se smrtí v momentě kamarádovy sebevraždy, je přinucen k prvnímu kroku v umění vnímat a chápat smrt ne jako prvek stojící mimo realitu, ale jako součást života.
Stejně jako se smrt a život vzájemně vylučují i podmiňují, stejně tak jeho nemocná láska Naoko, bývalá přítelkyně zesnulého kamaráda, touží po milostném a tělesném životě a její fungování ve světě lidí je jím podmíněno - zároveň však skrze jeho odmítání dochází ke smrti.

V centru stojí se svou průměrností Tóru, obyčejný kluk, vlastně tak normální, až příliš jiný, a stává se něčím, co v sobě slučuje protichůdné.
Lásku k citově labilní, duševně nemocné, introvertní Naoko, a později přátelství s divokou a extrovertní Midori, „dívkou z masa a kostí“.
Kamarádství s výjimečně a všestranně schopným a společenským Nagasawou z koleje, osobností jako takovou skrz naskrz rozporuplnou, a uzavřeným spolubydlícím Extrémem. Návštěvy iluzivního světa, horského sanatoria, odstřihnutého od reálného života, kde se léčí Naoko z tlaku reality, a návraty do šílenstvím přeplněného tokijského velkoměsta.
Princip jinakosti - Naoko, která nesnesla tlak vnějšího světa a svou vnitřní odlišnost, až musela odejít z dosahu civilizace mezi jiné „nenormální“ - do světa, kde se měřítka posouvají - a stát se tak normální - a na druhé straně Midori, natolik očividně jiná a provokující, v každodenním světě naopak naprosto běžně fungující, bránící se však jen jinými prostředky témuž, čemu Naoko podléhá. Jinakost sexuální, v podobě netypicky lesbické Naočiny kamarádky Reiko i Naočina problému s vlastní tělesností. A na druhé straně princip průměrnosti – těch málo lidí, kteří vybočí z běžných měřítek posuzování lidí podle vzhledu, výkonů a výsledků a o průměrného a nezajímavého Tórua se zajímají a mají ho rádi, často nejsou s to pochopit, čím se vlastně tahle osoba tak odlišuje, když je tak obyčejná. On sám se při své odlišnosti v podstatě setkává jen s lidmi „jiného“ ražení, s nimiž možná vytváří jedny z těch mála žádoucích barevných momentek na negativu hlavou dolů obrácené reality.

Tóru má zdravé jádro, okolní svět ho příliš nezasahuje, má v sobě nevědomky něco rezistentního, čím mu odolává. A jeho štěstí a cesta, jak přežít, je právě tohle obyčejné, ale odolné a zdravé jádro, které se nenechá semlít na sekanou do masy ostatních.
Ale za odlišnost je potřeba platit – Tóru pro ni trpí samotou, Naoko není schopná v takovém světě přežít, Midori jen díky tomu, že je silná, na okolí jí nezáleží víc, než je třeba, a dokáže si svou jinakost uchovat a najít si k sobě svého člověka, Nagasawa má všechny předpoklady svou výjimečnost beze zbytku využít a vytěžit z ní maximum, a je si toho vědom – nějak přitom ale zapomíná být i normální člověk, a když získá kýžené maximum sám ze sebe, asi už mu toho moc nezbyde.
Midori je mu opakem, intuitivním, citovým a trochu šíleným, ale i když dělá nesmysly a někdy se chová jako dítě, dělá to vždycky z důvodů nějakého pocitu, žije pro lidi, kteří se nacházejí v jejím světě. A tedy z lidskosti, ženskosti a touhy po lidské lásce bez podmínek, a to se jí nedá neodpouštět.

Popisný, detailně podrobný charakter textu připomíná preciznost japonského výtvarného umění a vytvářením silných statických momentů a obrazů jako by se vracel k tradicím starých forem typu haikú, stejně jako svou sílou odkazů a symboliky. Silnými prostředky se tak stávají motivy sexuálna a duševna, popisy scenérie i postav a prostý způsob přímé řeči i autorského vyprávění bez jakýchkoli stylistických zvláštností a ozdob.

Norské dřevo v Tokiu?
Na přelomu 60. a 70. let souzní Beatles, symbol let hippies a revolucí, se srdci a životy mladých lidí od Liverpoolu po Tokio v desítkách písní – jednoduchých a o to opravdovějších, ona pravda je vždycky jednoduchá. Mimo jiné i v Naočině oblíbené Norwegian wood - krátkém zastavení, příjemném večeru s neznámou dívkou, ústícím v rozčarované ráno a nenaplněné očekávání milencovo. Usnuvšího ve vaně po nějaké té láhvi vína nechává ho neznámá čekat a odchází do práce. A probuzený ráno, snad opravdu, snad symbolicky, škrtá zápalkou pod jejími regály z norského dřeva... John Lennon píše o jedné ze svých příležitostných mimomanželských epizodek, se ztvárněním však musí být kvůli manželce opatrný. Ve srovnání s romantickým pohledem na ženu v ranějších písních se ženský element a vztah k němu v Norském dřevě, a pozdějších písních vůbec, poněkud zatemňuje.
Stejně jako se zatemňoval Naočin svět nenaplněné milostné touhy.

Komentáře

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Více informací o možnostech formátování

CAPTCHA
Toto je ochrana před spamem. Doplňte prosím výsledek.
2 + 18 =
Solve this simple math problem and enter the result. E.g. for 1+3, enter 4.
By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.