Everesta, s.r.o.

Chaos na hlaváku

Hlavní nádraží Praha

Názornou ukázku toho, jak to vypadá, když selže management, jste mohli vidět ve čtvrtek večer v Praze na hlavním nádraží. Asi nejdůležitější železniční uzel v zemi se ocitl bez elektronických informačních tabulí. Kolem půl osmé byly všechny zhasnuté nebo na nich svítily 3 hodiny staré informace o vlacích, které už si to funěly po kolejích kdesi na Moravě nebo v jižních Čechách. Technická závada, to se může stát, řekneme si. Od toho je ale manažer ve své funkci, aby se s neočekávanými potížemi vyrovnal.

Na hlavním nádraží jsem vystoupil z metra a automaticky jsem zamířil k nástupišti č. 5, odkud měl můj vlak na Dobříš asi za deset minut odjíždět. Matně jsem zaregistroval několik lidí, kteří se pohybovali klusem. Kdybych si je prohlédl pozorněji, zjistil bych, že se někteří tváří mírně zmateně, jiní jsou už ve stadiu naštvanosti. Netrvalo dlouho a byl jsem také v poklusu. Na pětce žádný vlak nestál. Zato na informační tabuli stál vlak na Dobříš - 16:35 (bylo asi 19:25). Já tedy nestál a spěchal jsem zpět do nádražní haly. Tabule s odjezdy byla zhasnutá. Jako náhrada byl před ní přistaven flipchart, na kterém bylo fixou napsáno několik nejbližších odjezdů. Tento stojan s velkými archy papíru byl jediným zaměstnancem ČD široko daleko. Kluci nádražácký asi pochytili tuhle metodu zapisování okamžitých nápadů kdesi na školení. Papírová tabule byla v prostorách zmodernizovaného nádraží jako pěst na oko, ale víceméně splnila účel. Ne však pro mě. Já zjistil, že odjíždím z nástupiště 1a, kde bohužel stál vlak na Beroun. Mírně zmaten jsem klusal zase zpátky k tabuli. Něco mě osvítilo a napadlo mě jít se podívat do haly o patro níž. Tam u výstupu z metra stál další flipchart a u něj chlapík v nádražní uniformě s fixou v jedné ruce a vysílačkou v druhé. Na můj dotaz se hlavní fixozapisovač zátvářil, jako by mluvil s dítětem, kterému to už opakuje „po stý“. Vysvětlil, že nástupiště 1a není přeci hned tam, kde cedule v chodbě ukazují „1a“, ale že musím jít dál podél stejného perónu, kde stojí vlak směr Beroun a dojít až vedle budovy.

Když jsem konečně našel neviditelné nástupiště „1a tři čtvrtě“, celý zpocený jsem přešel do stadia naštvanosti, protože můj vlak byl už pochopitelně pryč. Cestou zpátky jsem potkal znovu partičku skautů a několik dalších známých tváří, se kterými jsme se už znali od vidění z vestibulu. Většina z nich byla už ve stadiu rezignace, protože jejich vlaky byly už taky v Řitce, v Pekle, v Prčicích nebo v Pičíně. Než jsem i já dozrál do stadia rezignace, proběhla mi myslí pěkná řádka sprostých slov a otázky jako „Proč není někdo v té chodbě, aby poradil dezorientovaným cestujícím?“ nebo „Proč vlaky chvíli nepočkají, když tu panuje takový bordel?“ atd.

Mně to nakonec zase tolik nebolelo, protože jsem chtěl dojet jen do Braníka, kam jsem se následně dostal asi třemi různými tramvajemi s půlhodinovým zpožděním. Ale být na místě skautíků odjíždějících za dobrodružstvím, kteří mají přesně naplánovaný spoj někam k Bobří řece nebo nedej bože kdybych měl koupenou místenku na Eurocity někam do Hamburgu, to bych asi pracovníky hlavního nádraží proklel až do třetího nádražáckého pokolení.

Flipchart

Komentáře

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Více informací o možnostech formátování

CAPTCHA
Toto je ochrana před spamem. Doplňte prosím výsledek.
3 + 4 =
Solve this simple math problem and enter the result. E.g. for 1+3, enter 4.
By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.