Revolutionary Road (Nouzový východ), USA, 2008
Režie: Sam Mendes
V hlavních rolích: Leonardo DiCaprio, Kate Winslet

Wheelerovi?
Parádní pár, mladí manželé, spořádaní rodiče, hezcí lidé, slušná rodina v domě se zahradou
- zvenčí.
Neúspěšná herečka a znuděný úředník, dvě nevyzrálé osoby, divoce se hádající dvojice, nevyrovnaná žena a nevyužitý muž, dvojí hledání naplnění a cesty z prázdna a poskládané konvenčnosti
- uvnitř.

V čem je problém? Jak se můžou dva zdraví, mladí a pohlední lidé, kteří se mají rádi a teoreticky by měli splňovat všechny předpoklady ke šťastnému soužití, dostat do bludného kruhu, a z něj to nejde ven... Proč nemůžou žít stejně usazeně a spokojeně jako ostatní normální lidi?
Asi nejsou normální. Ostatní normální lidi to taky tuší, jenom se neví proč. Neví to úplně přesně ani sami Wheelerovi. Jenom víc a víc zabředávají, hádky se ostří, nešťastní po sobě kopou a jedovatě plivou tím víc, čím jsou nešťastnější.

V okamžiku, kdy žena obvykle uvádí do světa dítě, a nachází tak stabilitu, životní naplnění a svoje vlastní pokračování, a muž tuto stabilitu v podobném okamžiku často těžce hledá, ji přecitlivělá April o to intenzivněji postrádá a zoufale se rozhlíží, čeho se podržet. Vlastní děti jdou jaksi mimo ni (Aprilino nepřirozeně nevyrovnané mateřství je formálně zpracované poněkud nenápadně, o to však působivěji – asi do poloviny filmu se děti, které tušíme jen ze zmínek v rozhovorech mezi oběma partnery, na scéně vůbec neobjeví, dům tak působí neúplným, zneklidňujícím dojmem), není dobrá v tom, co dělá, a usilovně zjišťuje, po čem toužila, co chce, proč si připadá prázdná a uzavřená ve světě, do kterého z nějakého důvodu nepatří.
Vyrovnaným a spokojeným by se nedal nazvat ani její mužský protějšek Frank, zbůhdarma zabydlený v kanceláři, naprosto postrádající ponětí o smyslu práce, kterou dělá, s touhou po změně, již je tak těžké realizovat, jako je těžký každý krok stranou a do neznáma.
Spásné řešení pro oba nachází April v cestě, pro člověka přirozeném symbolu změny, nového začínání, naděje na dosažení snů a vytvoření skutečného a naplněného života. Cílem je Paříž - ne náhodně, avšak důležitost konkrétního místa není ani z úst samé autorky plánu zásadní. Plánování, přípravy, výjimečnost a nereálnost záměru, prováděného na pozadí hledání a uvědomování si sebe sama a podílení se na vlastním osudu, vnášejí do páru ztracenou jiskru, sebevědomí a pocit opravdovosti, smysluplnosti a životního apetitu.
Články páru jsou ovšem dva, ne stejně silné, přesvědčené a houževnaté. Ke škobrtnutí stačí pár nenadálých okolností, nadšení snadno poleví, úsilí zakolísá a slabší článek se lehko zlomí, když se právě v momentě nejvyšší nouze úporně snaží zachytit toho druhého, a ten ucukne... Snad že základ není dost pevný.

Vydavatelem impulsů je tu především žena, April, její mužská polovička jí však odpovídá podobnou měrou konfliktnosti a problematičnosti a nelze mluvit o jasnějším rozdělení viny či neviny, černější a bělejší polovině. Snad jen o oboustrannosti podivné prázdnoty, zacyklení, nepochopení, nenaplnění.

Po výtvarné stránce pak trošku zasvědí asi jenom zbytečně navrstvené několikastupňové zakončení, které by se mnohem lépe vyjímalo v rytmu střídmé roviny celého snímku, ale celkový dojem herdy do zad tím naštěstí tak úplně za své nevezme.

Přibližujete-li se metrodopravě po jezdících schodech a neběháte-li po nich takovou rychlostí, že se vám z plakátů dělají před očima šmouhy, určitě jste zaregistrovali upoutávku na Nouzový východ – něžný, sladce zamilovaný plakátek evokující milostné splynutí duší dvou krásných hollywoodských Titanikstar. Toť šalba a klam. Nouzového východu budete skutečně nuceni užít, nejste-li nakloněni neakčním, realisticky psychologickým snímkům s výhružně poklidnými až zdlouhavými scénami směřujícími k formální autenticitě a opravdovosti – klíčovým hodnotám hledaným Frankem a April Wheelerovými.