AB je kámoš. Možná trochu nápadník.
AB je fajn. Je chytrej a mám ho ráda.
AB kouří. Přesněji, hulí jak komín.
...
AB chce jít na kafe.
Dobře, ráda. Vymíním si čisté ovzduší, a tak si milý závislý odbíhá zanášet plícní sklípky za kavárenské nároží.

AB mě doprovází ze semináře C na seminář D. Zapaluje nástroj zhouby. Vadí mi to. AB to ví, ale když jsme venku, nemůže mi to vadit. Neříkám nic, protože proč se opakovat.

AB vtrhne na seminář, usedá mi po pravici a dává se do hovoru. Smrdí kouřem a dýchá na mne nikotin. Vadí mi to, ale jak jen artikulovat: „Smrdíš, nesedej si sem a nemluv se mnou.“?

AB chce jít na kafe. Prý bude zas běhat za roh. Nemám čas. Pak taky ne a potom taky ne. A pak jo, a tu se přichomýtá třetí kafařka do party, kterýžto okamžik zřejmě nekuřsliby automaticky vytípává.
Usedáme ke kávě, AB vybaluje nádobíčko. Polykám výzvu, protože proč se opakovat. Začíná mě pálit v krku. AB dokouří, típá, zapaluje... Loupe se mi patro.
Rozhodnu se tedy zasáhnout, a tu mi pod nosem zastavuje talíř s omeletou a z druhé tabákové rourky zbývá dotípnutý špaček. A tak to jupí, teď, když budu jíst, říkám si.. a AB rozžíhá třetí dávku.
Mnu si zraky, jestli jsem se nepřekoukla, a když jsem vystavena tvrdé realitě, decentně připomínám, že vyšší civilizace pomalu dospěla do bodu, kdy se nefanoušci dehtu respektují aspoň v době uspokojování jedné ze základních lidských potřeb, pročež se jim nepumpuje svinstvo do plic, mají-li na stole palačinku.
Káraný čaruje kyselý ksicht, pootáčí hřbet a provádí kuřáky oblíbený alibistický manévr, to se jmenuje „foukat jinam“.
Dusím se, platím.
...
AB je kámoš. Možná trochu nápadník.
AB mě namíchnul. Už s nim nikam nepudu.