Milá čtenářko. Co tak dostáváš darem od svých ctitelů? Květiny? Šperky? Nebo snad laskominy?
Já cédéčka. Ano, přesně tak, placky s dírou uprostřed.

Jednou, když jsem takhle zas jednu takovou vytáhla z obálky a točila jí zamyšleně na ukazováku, dospěla jsem k otázce – proč? Proč ne plody přírody či vášeň v podobě ztuženého cukru a tuku, proč propánajána digitální zploštěniny?
Nuže, přemýšlejme logicky. Není to obyčejná placka. Má duši. Je to tedy vyšší stupeň existence, kategorie oživlé věci, něco mezi hmotou a duchem.
Její obsah může variovat na všech stupních intelektuální i umělecké tvorby – od bibliografických soupisů a vědeckých podkladů přes polibky múzy ve tvaru písně po umělecké zachycení skutečnosti ve formě obrazu a fotografie. Je tedy zmíněná placka předmětem nanejvýše nehmotným.

Dále je potřeba vzít v úvahu její možnosti naprosté zhuštěnosti. A tedy maximální objem nemateriální hodnoty vyjadřující kýženou emoci na minimu plochy, minimu matérie - která je pro křehký cit elementem nanejvýše rušivým.
Je to vlastně spojení duše a těla, stejně jako člověk. A proto je darování takového předmětu v podstatě přirovnatelné k předání části vlastního nitra.
Když se to vezme kolem a kolem, cédéčko je darem ideálním a oduševnělým. Přičemž skýtá vše, co si doba žádá – úspornost, efektivitu, skladnost, flexibilitu, design, praktičnost. Divím se, že vůbec ještě existujou lidi, co si dávají kytky.

Ještěže jsem provedla tuhle analýzu, už jsem se skoro ošklíbala, když jsem naposledy obdržela kompaktní disk s uměleckými fotografiemi. A nad souborem songů ve zpěvném německém jazyce jsem se po příjezdu ze země velkého souseda mohla umlátit smíchy. To už bych neudělala, protože teď vím, jakou hloubku v sobě CD dary i city jejich dárců skrývají. Ještěže jsem vyzrála a zmoudřela.
I když tu kytku bych možná tak úplně...