Pocta Hymanu Kaplanovi
anebo překladatelské obci.

STRES(S)

Nové moderní slovíčko, součást nového moderního světa, ale jak jemně dokáže, potvora mrňavá, měnit barvu, tak snadno se v něm dá ztratit, když se překročí hranice.

„Co je příčinou mého stresu?“
Bádal jsem dlouho nad touto otázkou a nakonec jsem se probádal k šokujícímu závěru: Jsem to já sám. Ano, přiznávám se, jsem původcem a prapříčinou svého stresu.

Jak to dělám? Třemi způsoby:
» Vstupuji bezhlavě do stresujících situací, do nichž mne nikdo nenutí vstupovat
» Nedokáži ze stresujících situací včas odejít

Kromě toho, že termíny nás ničí, jsou také často tím jediným, co nás donutí danou práci udělat. O termínech jako stresovém faktoru by se toho dalo namluvit a napsat mnoho. V knize V kruhu prvním od Alexandra Solženicyna jsem však narazil na text, který mě zaujal, a který mluví jazykem beletrie za vše. Týká se nesmyslného spěchu, do kterého byli lidé v socialistických zemích uvrženi.

Na povzbuzování lidí není nic tajemného.
Povzbuzovat jednoduše řečeno znamená vytvářet a posilovat pozitivní stav mysli neboli dobré naladění, posilovat dobrý vzájemný vztah, podporovat připravenost ke konání. Zkušenosti učí, že když člověk od někoho něco chce, měl by ho nejprve povzbudit a dobře naladit. Pak teprve může vyslovit své přání a reálně očekávat, že bude vyslyšeno.

Není to chyba v nadpisu? Nemělo to být „Cesta k lepší budoucnosti“? Ne, skutečně to není žádná chyba. Bude řeč o vytváření minulosti. To ale vůbec neznamená znovu prožívat minulé dny a stresovat se tím, co se nám kdy nepovedlo a co už dnes nemůžeme změnit. Minulou minulost je třeba nechat být. Nepohnete s ní ani o milimetr.

Občas si s chutí přečtu v MF Dnes Trilobita. Jeho autorem je spisovatel Pavel Kohout, profesionál vládnoucí slovem a obratně formulující své myšlenky. Pan Kohout mi znovu připomněl, a za to mu děkuji, že komunistická ideologie a myšlení jsou nákaza, je to závislost, od níž lze abstinovat, avšak nelze ji vyléčit.

Tak tohle je, prosím, forma pozdravu, která se stává velmi používanou. V situacích neformálních, mezi přáteli a zvláště u velmi mladých lidí nemůže být proti tomu námitek (moje gusto to není, ale třeba je to tím, že nejsem velmi mladý).

Každý z nás se někdy v životě dostane do konfliktu s někým jiným. Každý člověk to řeší různě, někteří se chovají jinak doma a jinak v práci, někteří ne, záleží to na osobnosti každého.

Manažeři už dávno nejsou jen "velcí šéfové" jako kdysi, jsou teď více leadři, vůdci, a tak musí často ukázat, že umí profesionálně a fairově řešit jakýkoliv konflikt, který nastane.

Dostali jsme do redakce příjemný e-mail:
"Otevřela jsem si Váš Bosston, chvilku si četla a líbí se mi u Vás smysl pro humor....
Píši si Blog, jen tak, hlavně manažerský, baví mě business....
Tak mě napadlo - nemohli bychom udělat něco vzájemně? Mě by zajímaly názory dalších manažerů, které dnes neznám, a Vás
by možná zaujala některá témata mých článků....
Hezký den
Jana Peterková"